Skimmia japonica 'KEW WHITE' skimie japonská
Skimmia
Rod Skimmia zahrnuje několik málo druhů stálezelených keřů pocházejících z východní Asie, především z Japonska, Koreje, Číny a oblasti Himálaje. Patří do čeledi routovitých (Rutaceae), kam poněkud překvapivě patří například i citrusy, což se odráží ve stavbě květů i v jemně aromatických listech. V Evropě ji známe od konce 18. století díky švédskému přírodovědci Carlu Peteru Thunbergovi (1743–1828), žáku Carla Linného a jedné z klíčových osobností raného poznávání japonské flóry. Thunberg pobýval v Japonsku v letech 1775–1776 jako lékař Nizozemské východoindické společnosti a na základě zde shromážděného materiálu vydal roku 1784 své zásadní dílo Flora Japonica, v němž byl rod Skimmia a druh Skimmia japonica poprvé vědecky popsán. Skimmie jsou přirozenou součástí podrostu horských lesů, kde rostou v polostínu, v humózních, kyselých půdách s vyrovnanou vlhkostí, a tyto ekologické nároky předurčily jejich pozdější využití v zahradách jako stálezelených keřů vhodných do stinnějších partií.
Rodové jméno Skimmia je odvozeno z japonského lidového názvu miyama-shikimi (深山樒), doslova „horské“ či „divoké shikimi“. Samotné slovo shikimi se v japonštině bez dalšího upřesnění vztahuje především k druhu Illicium religiosum, aromatickému keři tradičně spojovanému s buddhistickými rituály. Toto pojmenování odráží nejen podobnost listů a vůně obou rostlin, ale i kulturní asociace s očistou, ochranou a klidem, které jsou v japonské tradici s těmito aromatickými keři spojeny. Přenesením tohoto názvu do vědeckého názvosloví Thunberg zachoval přímou vazbu mezi místním pojmenováním a botanickým popisem.
Skimie japonská (Skimmia japonica) představuje klíčový druh, který si jako první našel cestu do evropských zahrad. Její přirozený areál zahrnuje Japonsko, Rjúkjú a Filipíny, s variantami sahajícími až k Sachalinu a jižním Kurilám, patrně i do části Číny a na Tchaj-wan. V Evropě byla pěstována již v první polovině 19. století, což dokládají záznamy z Královské botanické zahrady v Kew z roku 1838, širší zahradnické pozornosti se však dočkala až po introdukci z Japonska, kterou roku 1861 zajistil Robert Fortune pro školku Standish & Co. První vlna nadšení vyvrcholila oceněním při vystavení plodících rostlin v roce 1864, brzy ale přišlo rozčarování, když mnohé distribuované rostliny „neplnily slib“ krásných plodů. Příčina nebyla v pěstitelské chybě, nýbrž v biologii druhu – dvoudomosti, o níž tehdy věděl jen málokdo. Obecně přijata byla až po Mastersově studii skimmií z roku 1889. Skimie si tak v evropských zahradách našla místo spíše jako nositelka klidu než jako výstavní solitér. Působí jako tiché, stálé pozadí pod korunami stromů a velkých keřů, kde navozuje atmosféru blízkou zenovému pojetí zahrady, v němž je harmonie, vyváženost a trvání důležitější než okamžitý dojem.
Kew White je velmi kompaktní a pomalu rostoucí samičí odrůda japonské skimie. Tvoří atraktivní, husté polštáře kožovitých, neopadavých listů a protože se jedná o samičí variantu, na podzim tvoří atraktivní trsy plodů, jež jsou v tomto případě bílé. Listy jsou úzce podlouhlé, tmavě zelené, lesklé a spolu s hustým a kompaktním habitem připomínají bobkovišeň Otto Luyken. Brzy zjara rozkvétají droboučké, voňavé květy v nápadných vrcholových chocholících. Plody jsou bílé, lesklé korálky a tvoří se pouze tehdy, jsou-li opylené nějakou samčí odrůdou (např. Rubella). Botanici z anglických královských zahrad Kew Gardens se skimiemi podrobně věnují již mnoho let a pěstují je v oddělené zahradě ve Wakehurstu v tzv. Winter Garden - Zimní zahrada, což je název venkovní zahrady s rostlinami se zvláštními atributy pro zimní období. Doposud (stav roku 2017) se jim podařilo identifikovat 30 z 53 pěstovaných odrůd, z nichž některé dokonce nesou jméno samotné zahrady Kew - Kew White či Kew Green.
Skimie je nenáročný keř, který nevyžaduje pravidelnou péči, klíčové je však správné umístění a kvalitní výsadba. Vyžaduje trvale mírně vlhkou, ale velmi dobře propustnou půdu bohatou na živiny, zejména železo a hořčík. Substrát by měl být lehký, humózní a kyselý, ideálně obohacený listovkou a rašelinou, které pomáhají udržet vhodnou strukturu i pH půdy. Nejlépe se jí daří v polostínu až hlubokém stínu, například na severní straně domu nebo pod košatými stromy, které v létě poskytují stín a v zimě rozptylují ostré sluneční světlo. Blednutí nebo žloutnutí listů obvykle signalizuje nevhodné stanoviště – příliš mnoho přímého slunce, přemokření nebo chudou, málo kyselou půdu s nedostatkem železa. Skimie dobře snáší městské prostředí i znečištěné ovzduší. Je plně mrazuvzdorná minimálně do −27 °C a na chráněných, neosluněných místech se osvědčuje i pěstování v širších, spíše mělkých venkovních nádobách s kvalitním odtokem vody. Pokud na listech objevíte drobné světlé tečky, zkontrolujte rub – mohou být napadeny plošticí pěnišníkovou, zejména, když jsou rostliny slabé. Díky svému klidnému vzhledu a celoročnímu efektu se hodí i do moderních nádob před kavárny či restaurace. Celá rostlina je jedovatá.
Poslední revize 21-02-2017
