Skimmia japonica ssp. reevesiana skimie čínská (samičí)

Skimmia

Rod Skimmia zahrnuje několik málo druhů stálezelených keřů pocházejících z východní Asie, především z Japonska, Koreje, Číny a oblasti Himálaje. Patří do čeledi routovitých (Rutaceae), kam poněkud překvapivě patří například i citrusy, což se odráží ve stavbě květů i v jemně aromatických listech. V Evropě ji známe od konce 18. století díky švédskému přírodovědci Carlu Peteru Thunbergovi (1743–1828), žáku Carla Linného a jedné z klíčových osobností raného poznávání japonské flóry. Thunberg pobýval v Japonsku v letech 1775–1776 jako lékař Nizozemské východoindické společnosti a na základě zde shromážděného materiálu vydal roku 1784 své zásadní dílo Flora Japonica, v němž byl rod Skimmia a druh Skimmia japonica poprvé vědecky popsán. Skimmie jsou přirozenou součástí podrostu horských lesů, kde rostou v polostínu, v humózních, kyselých půdách s vyrovnanou vlhkostí, a tyto ekologické nároky předurčily jejich pozdější využití v zahradách jako stálezelených keřů vhodných do stinnějších partií.

Rodové jméno Skimmia je odvozeno z japonského lidového názvu miyama-shikimi (深山樒), doslova „horské“ či „divoké shikimi“. Samotné slovo shikimi se v japonštině bez dalšího upřesnění vztahuje především k druhu Illicium religiosum, aromatickému keři tradičně spojovanému s buddhistickými rituály. Toto pojmenování odráží nejen podobnost listů a vůně obou rostlin, ale i kulturní asociace s očistou, ochranou a klidem, které jsou v japonské tradici s těmito aromatickými keři spojeny. Přenesením tohoto názvu do vědeckého názvosloví Thunberg zachoval přímou vazbu mezi místním pojmenováním a botanickým popisem.

Skimie japonská (Skimmia japonica) představuje klíčový druh, který si jako první našel cestu do evropských zahrad. Její přirozený areál zahrnuje Japonsko, Rjúkjú a Filipíny, s variantami sahajícími až k Sachalinu a jižním Kurilám, patrně i do části Číny a na Tchaj-wan. V Evropě byla pěstována již v první polovině 19. století, což dokládají záznamy z Královské botanické zahrady v Kew z roku 1838, širší zahradnické pozornosti se však dočkala až po introdukci z Japonska, kterou roku 1861 zajistil Robert Fortune pro školku Standish & Co. První vlna nadšení vyvrcholila oceněním při vystavení plodících rostlin v roce 1864, brzy ale přišlo rozčarování, když mnohé distribuované rostliny „neplnily slib“ krásných plodů. Příčina nebyla v pěstitelské chybě, nýbrž v biologii druhu – dvoudomosti, o níž tehdy věděl jen málokdo. Obecně přijata byla až po Mastersově studii skimmií z roku 1889. Skimie si tak v evropských zahradách našla místo spíše jako nositelka klidu než jako výstavní solitér. Působí jako tiché, stálé pozadí pod korunami stromů a velkých keřů, kde navozuje atmosféru blízkou zenovému pojetí zahrady, v němž je harmonie, vyváženost a trvání důležitější než okamžitý dojem.