Kniphofia uvaria 'GRANDIFLORA' mnohokvět hroznatý, Kleopatřina jehla

Kniphofia

Rod Kniphofia začal dávno předtím, než si člověk uvědomil, že svět travnatých hor jižní a východní Afriky skrývá nečekané poklady. Jméno rodu použil poprvé německý botanik Conrad Moench v roce 1794, když oddělil tehdejší „tritomy“ od rodů Aletris a Veltheimia a pojmenoval je na počest svého krajana Johanna Hieronyma Kniphoffa (1704–1763). Moderní, platné pojetí rodu však pochází až od Lorenze Okena, který jej v roce 1841 nově vymezil a jeho definice se používá dodnes. Dnes víme, že rod zahrnuje přibližně 70–73 druhů, všechny původem z Afriky, s jedinou výjimkou v Jemenu a několika druhy na Madagaskaru. Jejich domovem jsou hlavně vyšší a chladnější oblasti východní a jižní Afriky, kde jednotlivé druhy často rostou na oddělených horských hřebenech. Právě tahle roztříštěnost krajiny způsobila, že se kniphofie během času rychle rozrůzňovaly a některé si jsou tak blízko, že je botanici dodnes nemají úplně jednoznačně rozdělené. Tato historie, plná glaciálních cyklů, sekundárních kontaktů a následných izolací, vysvětluje dnešní taxonomickou složitost rodu, kterou botanici jako Syd Ramdhani, Nigel P. Barker a Himansu Baijnath popsali jako „recentní afromontánní radiaci“. Že nechápete ani slovo? Nic si z toho nedělejte, nejsem si jistý, zda oni ano 😊 Kniphofie jsou každopádně příběhem dlouhé evoluce, jejíž spletitý děj ještě neskončil a dodnes jej botanici rozplétají.

Kniphofia uvaria, mnohokvět hroznatý, pochází z jihozápadního a jižního Kapska (jižní Afrika), z oblastí, kde se travnaté svahy střídají s prameništi a lehkými pískovcovými půdami. Je to krajina, kterou formují pravidelné požáry, jež mají pro tento druh překvapivý význam: po nich totiž často následuje období dešťů, a právě tehdy dochází k mimořádně bohatému kvetení. V přírodě vytváří trsnaté porosty na místech, kde voda protéká, ale nikdy nestojí – typické pro fynbos, jeden z nejpozoruhodnějších ekosystémů světa. Carl Linné druh popsal už v roce 1753 jako Aloe uvaria, protože tehdy ještě neexistoval rod Kniphofia, a v 18. a 19. století se tento druh stal jedním z prvních, které se dostaly do evropských zahrad. Díky své výrazné dvoubarevnosti stál u zrodu prvních zahradních hybridů, jež se v Anglii začaly šířit už kolem roku 1800. Její pozdější putování světem je neméně zajímavé: díky robustnímu růstu a schopnosti přizpůsobit se různým klimatům zplaněla v Austrálii, na Madeiře, v Portugalsku, Španělsku i v severozápadních státech USA. V Británii se stala natolik běžnou, že ji viktoriánští zahradníci považovali za „exotiku, která se chová jako domácí rostlina“. Tradice šlechtění odolných hybridů je založená právě na K. uvaria a pokračuje dodnes, protože její genetická stabilita a výrazný vzhled tvoří výchozí bod většiny moderních kultivarů.

V češtině si kniphofie prošly zajímavým vývojem jmen, který odráží to, jak je lidé vnímali. Nejstarší doložené jméno je „mnohokvět“, prostý popis rostliny, který se objevoval v zahradnických příručkách koncem 19. století, kdy se kniphofie začaly objevovat v evropských sbírkách, ale popravdě toto jméno náleželo hlavně pro rod Tritoma. Později se ujalo mnohem poetičtější „Kleopatřina jehla“, inspirované vysokým, štíhlým květenstvím připomínajícím egyptské obelisky, které se v Evropě od 18. století běžně nazývaly Cleopatra’s Needle. To jméno se drželo překvapivě dlouho, protože rostlině dodávalo exotický nádech, který tehdejší zahradníci milovali.