Photinia x fraseri 'FAROS RED' blýskavka Fraserova
Photinia
Rod Photinia patří do čeledi růžovitých a tvoří jej asi třicet druhů keřů a menších stromů rozšířených od Himálaje přes Čínu až po Japonsko, s jediným severoamerickým zástupcem. Fosilní nálezy z eocénu potvrzují, že rod na naší planetě existuje už desítky milionů let a jeho taxonomie byla dlouho neklidná: některé druhy byly střídavě řazeny do příbuzných rodů Stranvaesia či Heteromeles a zase zpět, jak se měnilo chápání jejich příbuzenských vztahů nebo se zrovna dostaly pod mikroskop genetických badatelů. Tato spletitá historie se odráží i ve vnitřní pestrosti rodu, který poprvé formálně popsal britský botanik John Lindley (1799–1865) v roce 1820 a pro jméno rodu trefně použil řecké slovo phōteinos, tedy „zářivý“, což je narážka na lesklé listy většiny druhů, zejména těch stálezelených. Kromě nich však existují i opadavé horské druhy, například Photinia villosa nebo Photinia beauverdiana, jež se celému rodu na první pohled možná vymykají, ale díky moderní genetice víme, že sem opravdu patří. Hlavním znakem rodu je totiž především jeho geografická kontinuita napříč východní Asií a stabilní morfologie květů a plodů, která drží celý rod pohromadě navzdory jeho evolučnímu dobrodružství.
Blýskavka Fraserova je dítětem dvou asijských rodičů – japonské maminky Photinia glabra a čínského tatínka Photinia serratifolia – kteří se potkali až na druhém konci světa. Protože jsou jejich květy plně kompatibilní, snadno se samovolně zkřížily a toto náhodné spojení bylo poprvé zaznamenáno kolem roku 1940 v americkém Birminghamu v Alabamě, kde se oba druhy tehdy běžně pěstovaly. Všimli si ho pěstitelé z Fraser Nursery, podle níž hybrid nakonec dostal své jméno, a svůj původní semenáč nazvali jednoduše podle místa nálezu ‘Birmingham’. Formální popis pod jménem Photinia × fraseri publikoval až v roce 1961 americký botanik W.J. Dress, který potvrdil, že jde o stabilní hybrid. Otázkou však zůstává, zda pozdější úspěšné odrůdy z Austrálie a Nového Zélandu vznikly z importovaného amerického materiálu, nebo zda i u protinožců docházelo ke stejnému spontánnímu křížení. Tak či onak, díky své odolnosti a téměř nezničitelnosti se blýskavka Fraserova brzy stala jednou z nejúspěšnějších stálezelených dřevin druhé poloviny 20. století.
Faros Red je další z řady blýskavek začátku třetího tisíciletí. Je to selekce kombinující bujný růst ‚Red Robin‘ a kompaktní tvar a tmavší list CARRÉ ROUGE. Navíc je její odolnost mrazům ještě o pár stupníků lepší, což může v našem klimatu znamenat hodně. Zjara raší zářivě červené mladé listy, jež zůstávají vybarvené poměrně dlouho, než začátkem léta zezelenají. V polovině léta nadchází nové rašení červených listů, a když je sezóna dobrá a léto dlouhé, začátkem podzimu se nové listy ukážou potřetí, tentokrát již tmavě vínově červené a zůstanou takové po celou zimu. Jsou neopadavé, široce oválné ale o něco menší a užší, než má ‚Red Robin‘, a velmi lesklé.
V polovině jara se na starších rostlinách objevují středně velké okolíky krémově bílých květů, z nichž mohou vzniknout drobné červené plody, ale kvůli nízké fertilitě jich dozraje jen minimum a většina květenství přirozeně opadá. Habitus je hustý, vzpřímený až mírně baculatý, což využijete jak v živém plotu tak i v kombinaci s jinými keři. Roste rychle. Díky výrazné barevnosti je vítaným zpestřením zelených stěn a jehličnatých zákoutí, a protože nevypadá příliš běžně, často se využívá i v exoticky laděných zahradách, kde svými vysoce lesklými a unikátně vybarvenými listy snadno evokuje pestrost deštného pralesa a tropických zahrad.
Na listech se mohou občas objevit drobné červené skvrny, které bývají buď přirozenou pigmentací způsobenou momentální fyziologickou nepohodou, nebo běžnou houbovou chorobou (Entomosporium). V obou případech jde většinou jen o estetický problém. Pouze při masivním opadu skvrnitých listů doporučujeme zasáhnout vhodným fungicidem a popadané listy zlikvidovat spálením nebo jiným odstraněním z pozemku (nekompostovat!). Rostlina brzy opadané listy nahradí.
Blýskavka Fraserova je překvapivě tolerantní vůči půdním podmínkám. Nejlépe prospívá ve vlhké, ale nezamokřené půdě a na živném stanovišti, avšak poroste i v běžné či chudší zemině – jen bude o něco řidší. Kyselá půda zvýrazní sytost listů, ale není nezbytná. Nejlépe vybarvuje a nejhustěji roste na plném slunci, ale dobře snáší i lehký polostín. V hlubokém stínu však ztrácí barvu mladých listů, prodlužuje výhony a působí řídce. Vzhledem k vysokému odparu vody z listů doporučuji zejména po výsadbě bohatě mulčovat a v letních měsících dopřát mladým rostlinám zálivku navíc. Jakmile dobře zakoření (obvykle po 1–2 letech), stává se překvapivě odolnou vůči suchu, což je důvod, proč ji ve Středomoří potkáte téměř na každém kroku i v horkem vyprahlých zahradách. Ale pozor – tamní zimy přinášejí pravidelně hodně vody, což u nás není pravidlem. Proto během suchých zim, pokud nemrzne a půda není zmrzlá, je vhodné ji jednou za měsíc vydatně zalít, aby listy lépe odolaly silnějším mrazům. Vyzkoušená mrazuvzdornost sahá k –24 °C bez poškození a zvládne i o pár stupňů méně. Po velmi silných mrazech mohou být koncové listy dehydrované či spálené, ale po jarním řezu spolehlivě regenerují. Řez snáší výborně – můžete ji tvarovat prakticky kdykoli a zvládá i hluboké zmlazení. Jarní střih v dubnu podporuje větvení, zatímco letní řez slouží k dotvarování a často vyvolá i podzimní vlnu nových červených výhonů. Blýskavka se prokázala jako vhodná i pro celoroční pěstování ve velkých venkovních nádobách se závlahou (min. 80×80×80 cm).
Poslední revize 16-10-2019; 31-12-2025
.jpg)
