Prunus laurocerasus 'GAJO'® bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při vhodném zpracování uvolňuje kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum – a odtud také pozdější latinské označení officinalis, tedy lékařská.
Gajo je jako malý klenot mezi bobkovišněmi. Jedná se o zakrslou odrůdu s drobnými, elegantními listy a kompaktním, klidným růstem. Vznikla jako náhodná mutace několika větviček na starší bobkovišni ‘Otto Luyken’, které si v roce 1996 všiml nizozemský pěstitel Wilhelmus P. C. Nouws. Na trh byla uvedena v roce 2006 a téhož roku byla bobkovišeň ‘Gajo’ patentována v USA pod číslem PP 19 334.
Její listy jsou eliptické, krátké a úzké, přibližně 4 × 2 cm velké. Jsou neopadavé, tmavě zelené, vysoce lesklé a působí jemněji a uhlazeněji než u většiny běžných, velkolistých odrůd. Roste pomalu a vytváří hustý, pravidelný keř s omezeným rozkládáním do šířky, díky čemuž si dlouhodobě zachovává upravený vzhled i bez častého řezu. Díky tomu je ideální do malých zahrad, předzahrádek i do nádob.
V květnu rostlinu zdobí bohatá násada voňavých květů uspořádaných v kratších, vzpřímených hroznech, po nichž následují drobné, černé plody. Ty jsou vyhledávanou potravou ptactva. Podle dostupných údajů (Plants For A Future) spočívá jedovatost bobkovišně především v listech a semenech nezralých plodů; vyzrálé plody se běžně považují za méně rizikové, přesto nejsou určeny ke konzumaci. Pokud o plody nestojíte, lze rostlinu po odkvětu lehce sestřihnout – vytvoří nové, čisté výhony, a ještě více zhoustne. Na přelomu léta a podzimu se často objevuje slabé opakované kvetení.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Gajo je perfektně mrazuvzdorná až do cca -29 °C bez poškození a dá se pěstovat i větších venkovních nádobách po celý rok.
Poslední revize 26-03-2013; 31-12-2025
