.jpg)
Sciadopitys verticillata 'STERNSCHNUPPE' pajehličník přeslenitý
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Sciadopitys
Pajehličník přeslenitý patří k nejstarším dochovaným jehličnatým druhům a představuje pozůstatek flóry, která byla rozšířená již ve třetihorách. Z botanického hlediska jde o mimořádnou dřevinu: je jediným žijícím druhem rodu Sciadopitys a zároveň jediným zástupcem celé čeledi Sciadopityaceae, bez přímých příbuzných mezi současnými jehličnany. To z něj činí skutečný evoluční relikt, který přežil v nezměněné podobě miliony let. Do dnešního dne budí zájem především díky stavbě svých jehlic. Ty sice na první pohled připomínají tučnolistou borovici, ve skutečnosti však mají mnohem blíže k dávno vymřelým přesličkám. Ve své domovině je ceněn nejen pro unikátní vzhled, ale i pro dlouhověkost, stálost a schopnost přežívat v proměnlivých podmínkách. V japonské kultuře má dlouhou tradici jako posvátný strom, často vysazovaný v okolí šintoistických svatyní a buddhistických chrámů.
Ve volné přírodě roste pouze v Japonsku, konkrétně v horských lesích ostrovů Honšú a Šikoku. Jeho hlavní přirozené naleziště se nachází na hoře Kója a v údolí řeky Kiso v provincii Wakajama, kde tvoří součást vlhkých, stinných porostů s kyselou půdou. Evropské botanice byl pajehličník představen v roce 1842, kdy jej na základě materiálu dovezeného z Japonska formálně popsali Philipp Franz von Siebold a Joseph Gerhard Zuccarini. První živý stromek poslal do Anglie botanik Thomas Lobb v roce 1853, avšak nepřežil. V 60. letech 19. století byla do Evropy opakovaně dovezena semena, která umožnila jeho další šíření. První doložený výskyt v českých zemích pochází z roku 1859, kdy byl pajehličník pěstován na buquoyovském panství v Nových Hradech v jižních Čechách.
Pajehličník Sternschnuppe patří mezi zakrslé kultivary, které rostou výrazně pomaleji než původní druh, přesto v úplné dospělosti překročí měřítko běžného zahradního trpaslíka (i s čepicí). Poznáte ho podle kratších a viditelně plošších jehlic, které hustě obrůstají větvičky, a díky krátkým ročním přírůstkům nabízí kompaktní, až naměstnaný habitus. Jehlice jsou stálezelené, typicky masité a měkké, obvykle 4 až 5 cm dlouhé, tmavě zelené a lesklé, což celé rostlině dodává výrazně plastický, téměř sochařský charakter. Růst je velmi pomalý a dlouhodobě vyrovnaný, bez tendence k vyholování nebo nepravidelnostem, a přirozeně směřuje do štíhle kuželovitého tvaru. Běžná velikost v zahradách se pohybuje mezi 2 a 3 metry na výšku a přibližně 1,5 metru do šířky, zatímco v ideálních půdních a klimatických podmínkách může dosáhnout až dvojnásobných rozměrů, jak jsme se přesvědčili v německé rododendronové školce H. Hachmanna, kde mají stabilní vlhkost jak půdní, tak vzdušnou, typicky vřesovištní černozem bohatou na živiny a menší teplotní výkyvy.
Kultivar představila kolem roku 1992 školka Wittboldt-Müller ve Verdenu nedaleko Hamburku v severním Německu, kde jej pojmenovali ‘Sternschnuppe’, tedy „padající hvězda“. Název pravděpodobně odkazuje na náhodnost jeho vzniku, protože byl nalezen jako ojedinělá mutace botanického druhu, nikoli jako výsledek cíleného šlechtění.
V zahradě vytvoří ‘Sternschnuppe’ menší, do šířky spíše subtilní, ale dlouhověký solitér v malém až středním měřítku, který si díky měkkým a atraktivním jehlicím budete chtít pohladit pokaždé, když půjdete kolem. Hodí se do klidných partií zahrady, k cestám, terasám nebo do sbírkových koutů s pomalu rostoucími dřevinami. Velmi dobře funguje v kombinaci s keři, menšími stromky i výraznějšími trvalkami, které pracují s kontrastem textur, například s mexickým pomerančovníkem, japonskými javory, pierisy, leukotoe, stálezelenými kapradinami nebo zakrslými jehličnany odlišných barev a tvarů.
Poslední revize 13-02-2013; 19-02-2026
I přes své exotické vzezření můžeme potvrdit, že pajehličník přeslenitý není žádná choulostivka. Pokud dobře vyberete stanoviště, s následnou péčí si – kromě zálivky v prvním roce po výsadbě – nemusíte dělat starosti. Základem je kyselá, humózní a dobře propustná půda s rovnoměrnou vlhkostí, bez dlouhodobého přemokření i vysychání; ideální je ponechat půdu trvale zamulčovanou. Nejlépe prospívá na světlém místě, ve vlhké půdě však velmi dobře zvládá i celodenní úpal. Pěstování je možné i ve stínu, kde se více táhne za světlem, a proto bývá štíhlejší a řidší. Nevhodné jsou naopak otevřené, návětrné polohy – nejenže zde jeho měkké větve kopírují směr větru, ale zároveň může docházet k opadu jehlic. Hnojení nevyžaduje, ale udělá mu dobře. Řez není nutný, přesto je možný; zejména pečlivé školky jej využívají k tomu, aby byl strom v prodejní velikosti kompaktní a hustý. Starší literatura pajehličník často uvádí jako málo odolnou dřevinu, což však neodpovídá současným zkušenostem ani novějším zdrojům. Sami můžeme potvrdit, že bez jakéhokoli poškození zvládl několikadenní mrazy až do −27 °C a některé moderní databáze jej dokonce řadí do USDA zóny 4b až 5 (do −32 °C). Pajehličník je zároveň mimořádně dlouhověký strom, který se může dožívat několika stovek let a po celou dobu si zachovává stabilní tvar i vitalitu – nejde tedy o dřevinu pro rychlý efekt, ale o klidnou, trvalou součást zahrady, jejíž hodnota s časem roste.
