Cornus elliptica (syn. C. angustata) dřín úzkolistý, svída čínská
Cornus
Cornus je rod, který botanici řadí mezi skutečné aristokraty dřevin. Zahrnuje přibližně 50–60 druhů stromů a keřů rozšířených převážně v mírném pásmu severní polokoule, s těžištěm výskytu ve východní Asii a Severní Americe. Fosilní nálezy dokládají jeho existenci už v třetihorách a první vědecký popis rodu publikoval Carl Linnaeus (1707–1778) v roce 1753 ve svém díle Species Plantarum. Člověka provázejí už po staletí nejen jako okrasné dřeviny, ale i jako zdroj tvrdého dřeva, léčivých látek a symbolických významů v lidové kultuře, kde často představují pevnost, řád a dlouhověkost. V češtině se pro rod Cornus používají dvě jména – dřín a svída – což není náhoda, ale výsledek historického vývoje botanického názvosloví. Původně se celé skupině říkalo dřín podle nejznámějšího evropského druhu Cornus mas, jehož tvrdé dřevo dalo jménu slovanský základ. S rozšířením asijských a severoamerických druhů v 19. století však botanici začali rozlišovat plodící dříny a převážně okrasné svídy, které se liší stavbou květů, plodů i růstem.
Svída čínská, Cornus elliptica, je stále poměrně vzácně pěstovaný stálezelený druh pocházející z jihovýchodní Asie. Její přirozený areál sahá od jihovýchodního pobřeží Číny přes horské oblasti provincie Jün-nan a S’-čchuan až po severní Myanmar, Himálaj a Nepál, kde roste v nadmořských výškách přibližně 300–2200 m. Druh byl formálně popsán britským botanikem Williamem Bottingem Hemsleym v roce 1909, přesto byl po většinu 20. století často zaměňován s příbuzným druhem Cornus capitata; teprve moderní genetické studie potvrdily jeho samostatnost a popravdě i potvrdily, že oba druhy jsou si vzdálenější, než se myslelo. První zaznamenaná sběrná expedice, která přinesla materiál později označovaný jako Cornus angustata, proběhla v rámci sino‑americké botanické expedice v roce 1980 a autorem sběru byl Dr Ted Dudley; z tohoto materiálu se druh postupně etabloval i v USA. Zajímavě, v Evropě byl druh pěstován už dříve – v Hillier Gardens se objevuje od 70. let 20. století, kdy do sbírek přišel materiál nejasného původu údajně z „jedné irské zahrady“.
Svída čínská se od všech ostatních známých svíd liší zásadním atributem – je neopadavá. Její stálezelené listy jsou mírně kožovité, lesklé, úzce vejčité s nápadnou špičkou, většinou přivřené a svěšené jako listy hrušní, středně zelené s bronzovými tóny v sezóně a vínově červeným přelivem v zimě. Jsou drobnější než listy na opadavých svídách a významně užší, což jí dodává elegantnější charakter. Během běžných zim jsou neopadavé, po déle trvajících a silnějších mrazech mohou být zesláblé a zjara opadají a brzy je nahradí nové.
Kvetení je nejpozdnější ze všech svíd a odehrává se po dlouhé období od začátku června až do asi poloviny července. Atraktivní částí květenství jsou 4 nápadně sněhobílé listeny o rozpětí 6-8 cm vyrůstající kolem drobné hlavičky, jež skrývá pravé, miniaturní květy, z nichž se po opadání listenů tvoří malé, jedlé, růžové plody, jejichž chuť se těžko popisuje. Květů bývá mnoho a na plně olistěném keři či stromku svítí do dálky.
Svída čínská roste pomalu a vytváří buď menší strom, nebo velký, hustý keř s kuželovitým tvarem. Konečná výška v našich podmínkách zatím není dlouhodobě ověřena, ale předpokládá se kolem 4–5 m. Díky přirozeně hustému habitu nevyžaduje řez k zahuštění; případné tvarování je možné provádět krátce po odkvětu. Vyžaduje lehkou, živnou, kyselou až mírně kyselou půdu s rovnoměrnou vlhkostí, která však nesmí být přemokřená. Nejlépe prospívá na plném slunci, kde bohatě kvete a vytváří zdravý, kompaktní růst; polostín se v praxi neosvědčil. Přehnojování je nežádoucí – vhodná jsou pouze hnojiva podporující kvetení a kvalitu listů. Mrazuvzdornost je zatím předmětem testování, dosud však bez poškození snesla teploty kolem −17 °C; jako každá stálezelená dřevina vyžaduje v suchých zimách občasnou zálivku během bezmrazých období.
Poslední revize 08-07-2022; 08-02-2026
