Nový sortiment

Máte rádi jemnou a vzdušnou strukturu? Pak si určitě zamilujete tuto selekci jamovce s názvem rosmarinifolia – rozmarýnolistá. Přestože je dnes v kultuře velmi vzácná, není to žádný nováček.  Nikdo přesně neví, kdo a kdy ji poprvé v přírodě objevil, ale víme, že její jméno publikoval anglický botanik Philip Miller (1691–1771). Zapsal ji tehdy jako samostatný druh, čemuž se současná nomenklatura vyhýbá a uznává její zařazení jako formu druhu angustifolia. Jamovec v této podobě působí lehce jako zelená víla, která tančí zahradou s každým poryvem větru. Nese mimořádně úzké, téměř jehlicovité listy, které dávají rostlině nezaměnitelnou texturu; listy jsou neopadavé, tmavě zelené a lesklé, často delší než u typické formy druhu. Pravděpodobně pochází ze sušších a otevřenějších stanovišť, kde úzká listová plocha snižuje ztráty vody a zvyšuje odolnost vůči suchu. Keř roste vzpřímeně; tenké větve se s věkem mírně sklánějí a nechávají vítr, aby s nimi lehce pohyboval, což u stálezelených keřů není příliš běžné a působí živě. I když vizuálně působí jemně a vzdušně, zachovává si bujný charakter růstu – rychlost i konečná velikost jsou srovnatelné se základním druhem, tedy přibližně 2–3 metry do výšky i šířky.

Forma rosmarinifolia se výborně uplatní tam, kde by běžný jamovec působil strnule nebo těžce. Funguje jako kontrast k velkolistým stálezeleným keřům, například k bobkovišním, kalinám nebo stálezeleným magnóliím, a dobře ladí s trvalkami a okrasnými trávami, kde vytvoří klidné zelené pozadí bez vizuální dominance. Hodí se do středomořsky laděných výsadeb, suchých svahů i moderních zahrad, které kladou důraz na strukturu a siluetu. Lze jej použít jako volně rostoucí keř, nízký nepravidelný živý plot nebo jemnou výplň mezi kameny a architektonickými prvky. Díky úzkým, lesklým listům a kompaktnějšímu projevu snáší i lehké tvarování, aniž by ztratil svůj charakter, a působí přirozeně i v omezeném prostoru.

Jamovec vyžaduje především dobře propustnou, živnou i chudší půdu, ve které v zimě nedochází k přemokření kořenů. Těžší jílovité podloží v hlubších vrstvách mu nevadí, pokud má kořenový krček v suchu. Po výsadbě je vhodné udržovat půdu rovnoměrně vlhkou, jakmile však zakoření, zálivku výrazně omezte nebo zcela vynechte. V plné síle zvládne celé léto pouze s přirozenými srážkami. Nejlépe prospívá na plném slunci, snese i lehký polostín. Doporučuje se vysazovat silnější rostliny se zralým dřevem, které lépe přestojí první zimu. Ověřená mrazuvzdornost dosahuje až −24 °C. Jamovec netrpí chorobami ani škůdci a v oblastech svého přirozeného výskytu je natolik odolný, že přežívá i pravidelné požáry – dokáže znovu obrazit i z ohořelého pařezu. To u nás sice nejspíš nevyužijeme, ale dá nám to skutečnou představu jeho odolnosti. 

Poslední revize 23-02-2026

Kyushu je léty prověřená odrůda hortenzie latnaté, která je dnes po právu považována za klasiku. Jedná se o vzpřímený, středně až silně rostoucí keř s přirozeně otevřeným habitem; v dospělosti běžně dosahuje 1,5–2,5 m výšky a přibližně 1–1,5 m šířky. Tvoří vysoká, kuželovitá květenství dlouhá 20–35 cm, složená převážně z fertilních - drobných a často voňavých - kvítků, doplněných menším podílem sterilních květů. Barva květů začíná krémově bílá až slabě nazelenalá a na podzim může získat jemný narůžovělý nádech; nelze ji však považovat za výrazně podzimně růžovou. Kvetení probíhá od července do raného podzimu. Opadavé listy jsou eliptické, středně velké, sytě zelené a nápadně lesklé; řapíky mohou mít mírně červenavý nádech, a od ostatních odrůd s podobnými květy se liší právě zelenějším zbarvením stonků.

Odrůda pochází z Japonska, konkrétně z oblasti Aso‑san na ostrově Kjúšú, odkud má i své jméno. Měkké řízky z této lokality odebral kapitán Collingwood Ingram v roce 1926 a později je předal Robertu a Jelaně de Belderovým do belgického arboreta Kalmthout. Tam byla rozpoznána výjimečná forma této hortenzie a později pojmenována a uváděna do prodeje jako ‘Kyushu’. Collingwood Ingram (1880–1981), kromě toho, že byl kapitán královského námořnictva, byl významný britský zahradník a sběratel, specialista na japonské dřeviny (zejména rody Prunus); jeho terénní sběry, dokumentace a popularizace japonských forem výrazně obohatily evropské sbírky a zahradnickou praxi.

Latnaté hortenzie se nejlépe pěstují na plném slunci, ale snáší i polostín a stín, kde vykvétají později. Nejsou příliš náročné na půdní typ, ale v živné, dobře propustné půdě budou nádherné. Jakmile zakoření, dobře zvládají i letní přísušek, ale v rovnoměrně vlhké zemi budou zdravější. Velmi dobře reaguje na hnojení, nabídne pak vetší květy a mohutnější trs. Snáší jakoukoli světovou stranu a pH půdy. Keř je dobré na jaře před rašením každoročně seříznout přibližně o dvě třetiny, a to tak, že ponecháme pevnou kostru tvořenou několika silnými výhony. Z nich pak vyrostou nové, silné stonky nesoucí velká květenství – kvete na nových výhonech. Stromkové formy potřebují pevný zavětrovací úvaz, který bude nutné po 4-5 letech obnovovat, aby unesl budoucí tíhu velké koruny. Mrazuvzdorná do min. -34 °C a vhodná do venkovních nádob.

Poslední revize 19-02-2026

Dub vrbolistý je nevšedním druhem, který byste mezi duby na první pohled sotva zařadili. Jeho opadavé listy jsou úzké až čárkovité, kopinaté, obvykle 6–12 cm dlouhé a jen 1–2 cm široké, s celokrajným okrajem a jemně zašpičatělým vrcholem; svým tvarem připomínají listy vrb, odtud jeho jméno. Svrchní strana je svěže zelená při rašení, později tmavě zelená a lesklá, spodní světlejší, lysá nebo jen velmi jemně ochlupená, a na podzim se olistění vybarvuje do nápadných odstínů žluté až žlutohnědé, někdy s bronzovým nádechem, přičemž často na stromě vytrvává déle než u většiny ostatních dubů. 

Strom vytváří rovný kmen a pravidelnou, v mládí široce kuželovitou korunu s lehkou, vzdušnou strukturou, danou štíhlými, zpočátku vystoupavými a později vodorovně rozloženými větvemi, které mohou v mladším věku připomínat větvení libanonských cedrů. V dospělosti se tvar zaobluje do poměrně pravidelného, zakulaceného až široce oválného tvaru. Kůra je u mladých jedinců hladká a šedohnědá, s věkem tmavne a mělce se podélně rozpraskává, aniž by vytvářela hluboké, hrubé brázdy typické pro řadu jiných severoamerických dubů; letorosty jsou tenké, olivově hnědé až šedé, pupeny drobné, vejcovité a nenápadné. Od konce léta dozrávají malé žaludy a často zůstávají na větvích i po opadu listí, takže ptáci a savci mají potravu déle.

Dub vrbolistý se v krajině uplatní především jako okrasný solitér a jako strom pro velké parky, břehové promenády a reprezentativní aleje – jeho úzké, lesklé listy a pozdní, dekorativní podzimní zbarvení působí efektně samostatně i ve skupinách. Hodí se jako dominantní prvek u vodních ploch, na rozlehlých trávnících před historickými sídly nebo v arboretech, kde vynikne jeho statný habitus; v menších zahradách je vhodný jen jako výběrový solitér. V Británii si získal oblibu jako sbírkový a parkový strom – známé exempláře rostou v Kew Gardens, u Syon House, na sídlech jako Powis Castle či v parcích v Hastings a Surrey – a právě tam se ukazuje, jak velkolepě může v evropském klimatu dorůst a působit. 

Tento dub roste rychle – jakmile zakoření, umí přirůst 50 i víc cm za rok a v dospělosti, což může trvat i 50 let, snadno dosáhne až 30 metrů výšky i šířky. Na pěstování je nenáročný a kromě volby správného stanoviště a pevného zavětrovacího úvazu pro stromové formy na první 3-4 roky toho moc nechce. Preferuje slunce a hlubší, živné půdy, přitom je pozoruhodně adaptabilní: snese jak sušší stanoviště s hlubokým kořenovým systémem, tak i dočasné zaplavení, dobře snáší horká léta i středoevropské mrazy. Jeho kořeny jsou hluboké a neagresivní, takže nepředstavují riziko poblíž staveb a komunikací, přesto má širší patku a než se kořeny spustí dolů, vytvoří několik krátkých kořenových paprsků kolem kmene – s tím je potřeba počítat. Nesnáší intenzivní posypovou silniční sůl. Jeho mrazuvzdornost se běžně uvádí do -29 °C, ale existují zprávy o přežití exemplářů při extrémech kolem −32 °C v americkém Cincinnati.

Poslední revize 16-02-2026

Dlužicha Frozy Panky je třetím přírůstkem moderní série Panky, kterou od roku 2015 rozvíjí francouzský šlechtitel Diederik Alexander Maria Scheys, který má na svém kontě již 7 patentovaných odrůd dlužich. Na první pohled odrůda zapadá do stejné rodiny jako Pinky Panky nebo Snowy Panky, ale při bližším pohledu se ukáže zásadní rozdíl – Frozy Panky není hybrid, nýbrž selekce botanického druhu Heuchera americana. To není jen botanická poznámka pod čarou, ale klíč k pochopení jejího chování. Heuchera americana je lesní druh, který v přírodě roste pod stromy, v rozptýleném světle a v podmínkách, které nejsou nikdy ideální ani zcela stabilní. Právě proto má přirozeně výraznou žilnatinu a kresbu listu, která zůstává čitelná i tam, kde by jiné dlužichy ztrácely barvu nebo kontrast. U Frozy Panky se tento původ projevuje klidným, vyrovnaným vzhledem a schopností udržet si charakter listu i bez plného slunce nebo pečlivě připraveného stanoviště.

Frozy Panky se v zahradě cítí nejlépe v polostínu až stínu, kde její listy nepůsobí vybledle ani unaveně, ale naopak si zachovávají kresbu a strukturu. Díky původu v Heuchera americana je pravděpodobná i vyšší tolerance k sušším obdobím a k těžším, méně propustným půdám, pokud nejsou trvale zamokřené. Rostlina vytváří stabilní a dlouhověké trsy a v lesních i polostinných výsadbách funguje jako vítaný ornament, který přitahuje pozornost detailem, nikoli okázalostí. Poprvé byla představena na nizozemském veletrhu Plantarium 2025, kde získala prestižní ocenění Nejlepší novinka.

Dlužichy jsou nenáročné a často stálezelené trvalky, které působí spíše půdokryvně, ale často a úspěšně se používají jako plnohodnotné součásti promyšlených trvalkových záhonů, kde nabídnou skvělý kontrast k jemnějším texturám. Nejraději mají lehce přistíněná stanoviště a rovnoměrně vlhkou, živnou půdu – na její pH nezáleží. S občasnou zálivkou snesou i plné slunce, vyjma světlolistých odrůd, pokud nejsou na slunce výslovně určené. Dají se pěstovat i ve stínu, kde však jejich barvy nejsou tak výrazné. Na jaře stačí ostříhat všechny listy, aby rostlina znovu narašila svěžími, novými listy. Hnojení není nutné, ale významně zlepší její vzhled a vitalitu. Jsou mrazuvzdorné do cca -34 °C a lze je pěstovat i ve venkovních kontejnerech.

Poslední revize 16-02-2026

U dlužich jsme si v posledních desetiletích zvykli spíše na barevné výbuchy a dramatické kontrasty, za které by i Shakespeare byl vděčný, ale Snowy Panky pracuje s jiným typem působivosti. Její síla neleží v temnotě ani v sytosti, ale v chladné, světelné kresbě listu. Základ tvoří velmi světlý, stříbřitě bělavý podklad, do něhož se nepravidelně vpíjí jemná mramorace v odstínech svěže zelené, soustředěná především do purpurově růžové, ostře kreslené žilnatiny. Povrch listu působí čistě, téměř křehce, jako by byl poprášený jemným sněhem, přesto si zachovává pevnost a strukturu. Kresba není jednotná ani stabilní – mění se s teplotou, intenzitou světla i stářím listu, takže rostlina nikdy nepůsobí ploše ani staticky. Snowy Panky tvoří kompaktní trs nízkého až středního vzrůstu s pravidelným, vyrovnaným habitem. Listy jsou středně velké, pevné, mělce laločnaté, uspořádané v klidné, přehledné růžici. Nejsou stálezelené a před zimou zatahují.

Na rozdíl od mnoha výrazně listových dlužich je u Snowy Panky kvetení velmi významnou součástí vzhledu. Na přelomu června a července se tvoří bohatá, vzpřímená květenství s množstvím drobných, sytě růžově až červenorůžově zbarvených květů, které nad světlým listem působí překvapivě kontrastně a živě. Květy nejsou jen doplňkem, ale plnohodnotnou součástí celkového dojmu a výrazně prodlužují dekorativní období rostliny.

Odrůdu selektoval roku 2017 francouzský šlechtitel Diederik Alexander Maria Scheys. Snowy Panky je součástí autorské linie zaměřené na mramorované listy s vysokou kresbovou stabilitou. Od roku 2024 je chráněna americkým patentem č. US PP36245 a evropskou ochranou PBR EU 61425. V zahradě se nejlépe uplatní v polostínu, kde vynikne její světlý list i kontrastní kvetení. Výborně funguje v kombinaci s tmavolistými dlužichami, jemnými kapradinami, stříbřitými ostřicemi nebo s klidnou zelení liriope. V těchto sestavách působí jako vítané prosvětlení, aniž by se narušovala rovnováha nebo klid celé kompozice.

Dlužichy jsou nenáročné a často stálezelené trvalky, které působí spíše půdokryvně, ale často a úspěšně se používají jako plnohodnotné součásti promyšlených trvalkových záhonů, kde nabídnou skvělý kontrast k jemnějším texturám. Nejraději mají lehce přistíněná stanoviště a rovnoměrně vlhkou, živnou půdu – na její pH nezáleží. S občasnou zálivkou snesou i plné slunce, vyjma světlolistých odrůd, pokud nejsou na slunce výslovně určené. Dají se pěstovat i ve stínu, kde však jejich barvy nejsou tak výrazné. Na jaře stačí ostříhat všechny listy, aby rostlina znovu narašila svěžími, novými listy. Hnojení není nutné, ale významně zlepší její vzhled a vitalitu. Jsou mrazuvzdorné do cca -34 °C a lze je pěstovat i ve venkovních kontejnerech.

Poslední revize 15-02-2026

U dlužich jsme si za posledních asi dvacet let zvykli na ledacos – na čokoládově hnědé listy, limetkově zelené polštáře i na metalické odlesky, které se mění s každým paprskem slunce. Pinky Panky ale přichází s něčím, co tu dosud chybělo. Nejde o další „růžovou“ heucheru, ale o list s unikátní mramorovanou kresbou, kde se jemné odstíny růžové prolínají se stříbřitým podkladem a tmavší žilnatinou. Výsledkem je povrch, který působí spíš jako ručně barvený papír či atraktivní mramor než jako běžný list trvalky. Kresba není plošná ani statická, mění se s teplotou, světlem i stářím listu, a právě tahle proměnlivost dělá z Pinky Panky až sběratelskou záležitost. Rostlina tvoří kompaktní, nízký trs s pravidelným habitem, listy jsou středně velké, pevné, jen mělce laločnaté, poklidně skládané přes sebe. Nejsou stálezelené a před zimou zavadají. Květy hrají vedlejší roli, jak je u mnoha pestrolistých dlužich časté, a slouží spíš jako jemný doprovod než hlavní atrakce.

Odrůdu selektoval roku 2019 francouzský šlechtitel Diederik Alexander Maria Scheys a Pinky Panky je jednou ze sedmi dosud patentovaných odrůd, na nichž se Scheys autorsky podílel. Od roku 2023 je chráněna americkým patentem č. PP35000 a evropskou registrací PBR EU 61424. V zahradě se uplatní hlavně tam, kde máte možnost přijít blíže a prohlédnout si ji v detailu. Skvěle funguje v kombinaci s jemnými travinami, jako jsou Carex nebo Hakonechloa, s tmavolistými dlužichami typu Heuchera ‘Obsidian’, s atraktivními vějíři zelených kapradin, nebo vedle bohatých trsů liriope. Tak vytvoříte pestrost, ale ne vizuální chaos – zkusili jsme i hosty, ale vedle Pinky Panky působí moc robustně a poněkud rušivě.

Dlužichy jsou nenáročné a často stálezelené trvalky, které působí spíše půdokryvně, ale často a úspěšně se používají jako plnohodnotné součásti promyšlených trvalkových záhonů, kde nabídnou skvělý kontrast k jemnějším texturám. Nejraději mají lehce přistíněná stanoviště a rovnoměrně vlhkou, živnou půdu – na její pH nezáleží. S občasnou zálivkou snesou i plné slunce, vyjma světlolistých odrůd, pokud nejsou na slunce výslovně určené. Dají se pěstovat i ve stínu, kde však jejich barvy nejsou tak výrazné. Na jaře stačí ostříhat všechny listy, aby rostlina znovu narašila svěžími, novými listy. Hnojení není nutné, ale významně zlepší její vzhled a vitalitu. Jsou mrazuvzdorné do cca -34 °C a lze je pěstovat i ve venkovních kontejnerech.

Poslední revize 15-02-2026

Svída čínská Empress of China (Čínská císařovna) vyniká především bohatým a spolehlivým kvetením na plně olistěné, stálezelené rostlině. Vytváří výrazné, sněhobílé listeny o průměru přibližně 6–8 cm, které se objevují ve velkém množství a působí mimořádně čistým, téměř porcelánovým dojmem. Listy jsou úzké, lesklé, tmavě zelené, s jemně kožovitou strukturou a elegantně svěšeným postojem; v zimě často získávají vínově červený nádech. Celkový habitus je kompaktní, hustý a velmi vyrovnaný, což z této odrůdy činí jednu z nejatraktivnějších stálezelených svíd pro zahradní použití v mírném klimatu. Empress of China vznikla jako cílená selekce druhu Cornus elliptica a byla vybrána Johnem Elsleym pro mimořádně bohaté kvetení, celkovou vitalitu i o něco silnější mrazuvzdornost rostliny. John je americký zahradník, fotograf a selektor okrasných dřevin, který se dlouhodobě věnoval praktickému hodnocení rostlin v zahradních podmínkách, spolupracoval s arborety a školkami ve Spojených státech a zaměřoval se především na výběr dřevin s vysokou vitalitou, spolehlivým růstem a výraznou estetickou hodnotou pro zahradní použití. Odrůda je chráněna patentem č. PP14537 z roku 2004 a patří mezi nejlépe hodnocené selekce tohoto druhu v západních sbírkách. 

Ve srovnání se základním druhem se vyznačuje pravidelnějším růstem, vyšší ochotou ke kvetení a lepší stabilitou stálezelených listů v zimním období, což ji okamžitě upřednostňuje při výběru keřů do spolehlivě stálezelených kompozic a zahrad. Empress of China se proto nejlépe uplatní jako solitér nebo výrazný strukturální prvek v klidně komponovaných výsadbách, kde může plně vyniknout její kompaktní, kuželovitý tvar a pozdní, nápadné kvetení. Díky celoročnímu efektu působí přirozeně reprezentativně a dobře funguje jak v zahradách inspirovaných lesním okrajem, tak v modernějších kompozicích. V kombinacích se osvědčuje s podobně nezvyklými dřevinami nebo s druhy odlišné textury, například s Choisya, Pieris, Tetrapanax, Hebe, Mahonia eurybracteata či Viburnum davidii, doplněnými klidným, stálezeleným podrostem z kapradin, Liriope, Ophiopogon nebo Carexů.

Svída čínská roste pomalu a vytváří buď menší strom, nebo velký, hustý keř s kuželovitým tvarem. Konečná výška v našich podmínkách zatím není dlouhodobě ověřena, ale předpokládá se kolem 4–5 m. Díky přirozeně hustému habitu nevyžaduje řez k zahuštění; případné tvarování je možné provádět krátce po odkvětu. Vyžaduje lehkou, živnou, kyselou až mírně kyselou půdu s rovnoměrnou vlhkostí, která však nesmí být přemokřená. Nejlépe prospívá na plném slunci, kde bohatě kvete a vytváří zdravý, kompaktní růst; polostín se v praxi neosvědčil. Přehnojování je nežádoucí – vhodná jsou pouze hnojiva podporující kvetení a kvalitu listů. Mrazuvzdornost je zatím předmětem testování, šlechtitel uvádí až 20 °C bez poškození. Jako každá stálezelená dřevina vyžaduje v suchých zimách občasnou zálivku během bezmrazých období.

Poslední revize 08-02-2026

SYMBIVIT® BYLINKY je granulovaný přípravek založený na využití skvělých vlastností arbuskulárních mykorhizních hub, které tvoří přirozené spojení s kořeny většiny aromatických a léčivých bylin. Má snadné použití a vaše bylinky z něj budou moci čerpat to nejlepší pro svůj zdravý růst, bohaté aroma a odolnost. Mykorhizní houby obsažené v Symbivitu® Bylinky se napojí na kořeny rostlin, čerpají živiny z půdy a podporují rostlinu po celý její život. Díky této symbióze rostliny lépe odolávají stresovým podmínkám, jako je sucho, přesazení nebo tlak patogenů.

Účinek SYMBIVITu BYLINKY:

• zlepšení výživy, růstu a zdravotního stavu bylin
• vyšší obsah aromatických látek
• snížená potřeba zálivky a hnojení
• zvýšení odolnosti vůči stresu (sucho, přesazení, aj.)
• vhodné i pro bylinky pěstované ve svahu (vliv na zpevnění půdy)

Vhodný pro:

• aromatické a léčivé byliny (máta, meduňka, šalvěj, tymián, bazalka, rozmarýn, levandule, měsíček, heřmánek, apod.)
• většinu květin a zeleniny s arbuskulární mykorhizou
• bylinky pěstované v nádobách, truhlících i na záhonech

Není vhodný:

• Tento přípravek není určen pro rostliny z čeledi brukvovitých (brokolice, květák, zelí, kapusta, kedlubny, ředkev, řeřicha, křen, atd.), merlíkovitých (řepa, špenát, atd.), laskavcovitých (nevadlec, pestrovka, atd.) a některé další čeledi.
• Pro vřesovcovité rostliny, např. rododendrony, azalky a borůvky použijte přípravek RHODOVIT®.
• Pro jehličnaté stromy, např. borovici, smrk, jedli a některé listnaté stromy, např. buk, dub, bříza použijte přípravek ECTOVIT®.

Bříza Shiloh Splash vypadá jako cokoli jiného, jen ne jako bříza. Nese nápadně menší listy, které jsou při okrajích bohatě panašované smetanově bílou barvou. Objevili ji roku 1999 bratři John a Danny Allenovi ve své školce Shiloh Nursery v Severní Karolíně v USA jako náhodnou mutaci na botanickém druhu břízy černé. Výrazně probarvené listy na stromku tančí ve větru, k čemuž přispívá jemné větvení a vzdušný habitus. Jsou opadavé, široce vejčité a při okrajích výrazně zubaté, přesto měkké na dotek. Dosahují délky 3–11 cm a šířky 2–9 cm, uvedených maxim však dosahují až po mnoha letech a pouze v ideálních podmínkách velmi živných půd. Většinou zůstávají menší a působí jemnějším dojmem. Kůra je neméně zajímavá díky papírovému odlupování v teplých tónech, ale buďte trpěliví – může trvat až 10 let, než kmeny natolik zesílí, aby ukázaly svou největší parádu.

Roste středně rychle, přibližně 30–50 cm za rok, a pěstuje se buď jako nízký stromek přirozeně větvený již od země, nebo se postupně vystříhají větvičky podél kmene, aby vznikla koruna. Dorůstá zhruba 3–4,5 m do výšky s rozpětím přibližně 2,5–3 m. V zahradách se nejlépe uplatní na vlhkých lokalitách – není vhodná jako strom do nezavlažovaného trávníku, kde by mohla trpět suchem. Protože nevyžaduje stát ve vodě, ale potřebuje rovnoměrnou půdní vlhkost, skvěle si rozumí s podobně naladěnými dřevinami, jako jsou pěnišníky, jochovce, vrby, některé kapradiny a vlhkomilné trvalky. Její jemná koruna netvoří tmavý stín, ale vysazená ve správném směru poskytne polední ochranu před sluncem například japonským azalkám. Odrůda je chráněna americkým patentem č. PP16,362, uděleným v roce 2006.

Betula nigra patří mezi nenáročné, ale ekologicky specifické dřeviny, které ocení především dostatek vláhy a hlubší půdy. Nejlépe prospívá na slunci nebo v lehkém polostínu, v humózních, dobře propustných půdách, snese však i dlouhodobé zaplavení. Na suchu reaguje zpomalením růstu a částečným opadem vnitřních listů. Citlivá je na silně zásadité půdy, kde může trpět chlorózou. Řez není nutný a omezuje se pouze na zdravotní zásahy, ideálně v létě mimo období silného mízotoku. U nově vysazených stromů je nezbytný pevný zavětrovací úvaz, protože rychlý růst a mělký kořenový systém ve vlhké půdě zvyšují riziko vyvrácení. Mrazuvzdornost je mimořádně vysoká, až přibližně −40 °C, a dospělé stromy nevyžadují žádnou zimní ochranu ani v chladných oblastech mírného pásma.

Poslední revize 08-02-2026

Bříza černá patří ke stromům, které zahradní architekti i milovníci dřevin vyhledávají zejména pro její kůru. Už samotné jméno stromu napovídá, že není bílá a hladká, jakou máme s břízami spojenou od dětství. Tmavé až hnědočerné jsou mladé větvičky, které s věkem sílí a mění barvu, zatímco kmeny a silné větve se začínají svlékat jako had. Kůra se odlupuje v tenkých, papírovitých pruzích a deskách, které se stáčejí, třepí a odhalují pod sebou odstíny béžové, tmavě jantarové, skořicové, karamelové až mahagonově hnědé. Listy jsou opadavé, vejčité až trojúhelníkovité, 5 až 10 centimetrů dlouhé, s výrazně pilovitým okrajem, v létě sytě zelené a na podzim se barví do teplých žlutých tónů, které se v chladném povětří krásně třepetají jako zlaťáčky v koruně.

Růst je poměrně rychlý, zejména v mládí, kdy může přirůstat 40 až 60 centimetrů ročně, při ideálních podmínkách i více. V dospělosti dorůstá obvykle 15 až 25 metrů výšky a vytváří široce vejčitou až nepravidelnou korunu, často s více kmeny vyrůstajícími od báze. Oproti evropským břízám působí Betula nigra robustněji a méně étericky, což z ní činí strom s výraznou fyzickou přítomností. Nejlépe vynikne tam, kde má prostor, například u vodní plochy, v lužně laděné zahradě nebo jako solitér v trávníku, kde může plně ukázat strukturu kmene a větvení.

Betula nigra patří mezi nenáročné, ale ekologicky specifické dřeviny, které ocení především dostatek vláhy a hlubší půdy. Nejlépe prospívá na slunci nebo v lehkém polostínu, v humózních, dobře propustných půdách, snese však i dlouhodobé zaplavení. Na suchu reaguje zpomalením růstu a částečným opadem vnitřních listů. Citlivá je na silně zásadité půdy, kde může trpět chlorózou. Řez není nutný a omezuje se pouze na zdravotní zásahy, ideálně v létě mimo období silného mízotoku. U nově vysazených stromů je nezbytný pevný zavětrovací úvaz, protože rychlý růst a mělký kořenový systém ve vlhké půdě zvyšují riziko vyvrácení. Mrazuvzdornost je mimořádně vysoká, až přibližně −40 °C, a dospělé stromy nevyžadují žádnou zimní ochranu ani v chladných oblastech mírného pásma.

Poslední revize 04-02-2026

Morning Candle je jedna z odolnějších odrůd hybridního paznehtníku s nápadnými listy a spolehlivým kvetením. Její listové růžice tvoří kompaktní, pevné trsy o průměru až jeden metr a jsou složené z okázalých listů. Jsou tmavě zelené, vysoce lesklé, hluboce laločnaté, 30–50 cm dlouhé, s výraznou plastickou žilnatinou, která listům dává téměř řezaný, reliéfní vzhled. Nemají při okrajích ostny jako A. spinosus a „neválí“ se po zemi jako A. mollis. Začátkem července se objevují mohutné květní stvoly, které běžně dosahují kolem metru a na dospělých rostlinách až 1,5 m. Nesou klasovitá květenství s bílými až krémovými květy a tmavšími purpurovými listeny, což dalo i vznik jménu odrůdy: Ranní svíce. Předpokládá se, že odrůdu vyšlechtil Dirk de Winter z New Generation Plants z Nizozemí.

Morning Candle oceníte jak v trvalkovém záhonu, tak i mezi menšími keři, protože jeho sochařská stavba je důstojným partnerem i mezi menšími dřevinami. Jeho okázalé listy dokážou dokonale navodit exotickou atmosféru deštného pralesa nebo subtropické zahrady. Kombinování s dalšími trvalkami je opravdovou výzvou, protože si musíte dávat pozor, aby nezanikly, zatímco on se předvádí. Naopak bych doporučil něco jemného, co nabídne ostrý kontrast – například sporýše, které v době jeho květu teprve narůstají do své hmoty a skvěle vyplní kvetení v době, kdy paznehtník už má jen listy při zemi. Pro umocnění exotičnosti zkuste stokésii a mrazuvzdorný olověnec. A z keřů budou perfektními sekundanty třeba drmek, úzkolistá krušina nebo mexický pomerančovník. V udržované zahradě vynikne vedle polštářovitě rostoucích bylinek typu svatolina, smil nebo tymián.

U nás s paznehtníkem zacházíme jako s typickou trvalkou, co nesnáší časté nebo trvalé podmáčení, zejména v zimě, proto ho vysazujte do dobře odvodněné, humózní a živinami bohaté půdy a na zimu ho vydatně zamulčujte. Mulč chrání kořeny před promrzáním i před kolísáním vlhkosti, na jaře část mulče opatrně odstraňte, ale ponechte dostatečnou krycí vrstvu kolem kořenů, protože rostlina ocení stabilní vlhkost při rašení. Po zakořenění je poměrně odolný vůči suchu, přesto mu v prvních dvou letech a během dlouhých veder dopřejte pravidelnou zálivku – to podpoří pevné stvoly a bohatší kvetení. Hnojení od dubna do července mírným, vyváženým hnojivem nebo kompostem podpoří velké, zdravé listy; vyvarujte se přehnaného dusíku pozdě v sezóně, který dělá křehké pletivo. Co se mrazuvzdornosti týče, v dobře odvodněných, mulčovaných a chráněných stanovištích přežil už −20 °C a další testování pokračuje. Není vhodný do nádob.

Poslední revize 01-02-2026

Sasaba je odrůda vonokvětky různolisté, která si bude hrát s vašimi smysly, pokud při každé výpravě do zahradnictví hledáte neobvyklosti a špeky. Její listy jsou tak unikátně tvarované, že budete dlouho přemýšlet, jestli už jste někdy viděli cokoli podobného. Mě napadá jen břečťan ‚Sagittifolia‘. Listy jsou stálezelené, 4 až 7 cm dlouhé, pevné až kožovité, lesklé a velmi tmavě zelené s nápadnou žilnatinou. Jsou naprosto atypicky rozdělené do nejčastěji 3 cípů zakončených ostrou špičkou a listy na starších rostlinách mohou mít tak hluboký lalok, že vytváří dojem 3 samostatných, kopinatých listů složených vedle sebe do vějíře.

Od poloviny podzimu vykvétá droboučkými, krémově bílými a sladce vonnými květy. Kvetení nebývá extrémně bohaté, spíše decentní, ale v klidném podzimním dni je vůně dobře patrná v bezprostředním okolí keře a přinese opravdovou radost do zahrady na konci sezóny. Právě kontrast mezi tvrdým, pichlavým listem a jemným, téměř intimním, vonným kvetením patří k největším kouzlům této odrůdy.

‘Sasaba’ vytváří přirozeně kompaktní, hustě větvený keř s pevnou kostrou, který roste vzpřímeně až široce kuželovitě a drží tvar bez nutnosti řezu. Větví se už od báze, s krátkými internodii, takže nepůsobí řídkým dojmem ani jako mladý keříček, ani jako statný veterán. Kůra větví a kmenů je světlá, pískově béžová a později výrazně brázděná. Růst je pomalý až středně pomalý, v podmínkách střední Evropy obvykle kolem 10 až 20 cm za rok, s postupným zpomalováním s věkem. Díky tomu si dlouhodobě zachovává vyvážené proporce a klidnou siluetu. V dospělosti dorůstá zpravidla 1,5 až 2 m výšky a přibližně 1,2 až 1,8 m šířky, často s velmi podobným poměrem obou rozměrů, takže působí jako stabilní, architektonicky čitelný prvek zahrady.

Historické záznamy o vzniku ‘Sasaba’ jsou kusé. Odrůda je považována za starší japonskou selekci beze jména tvůrce, pravděpodobně vzniklou výběrem rostlin s extrémně vykrajovanými listy, což je v japonské zahradní kultuře dlouhodobě ceněná vlastnost. Název ‘Sasaba’ se obvykle vykládá jako „list bambusové trávy“, i když tvar listu je ve skutečnosti mnohem robustnější a dramatičtější. 

Dopřejte vonokvětce kvalitní, ideálně mírně kyselou půdu, která zůstává rovnoměrně vlhká, ale nikdy podmáčená, a má dostatek živin. Pro ochranu kořenů před rychlým promrzáním je vhodné bohaté mulčování. Pěstuje se na plném slunci nebo v polostínu, přičemž v chladnějších regionech ocení stanoviště chráněné před zimním sluncem, zatímco v létě mu světlo prospívá. Doporučujeme vysazovat silnější, dobře zakořeněné rostliny. Pokud po prvních zimách dojde k popálení listů sluncem, keř se na jaře spolehlivě zregeneruje a vytvoří nové olistění. Mrazuvzdornost je velmi dobrá, až do -24 °C v chráněných polohách. Chorobami netrpí, ale může být napadán lalokonoscem, tak bacha na něj! 

Poslední revize 29-01-2026

Roku 2006 se stal zázrak, který na začátku vypadal zlověstně – v jedné francouzské školce zmrzly krom jednoho kusu všechny semenáče botanického druhu, o jehož odolnosti pro francouzské klima byli všichni přesvědčeni. Jediný eukalyptus, jediný květináč přežil nezvykle tuhou zimu, která ten rok potrápila celou Evropu, projevil velkou stabilitu a ochotu k množení a dal nám tak možnost zažít i na našich zahradách neopakovatelnou nádheru ocelově modrých listů po celý rok. Tento výjimečný jedinec dostal jméno AZURA a je chráněn evropským patentem č. EU 25846 z roku 2008. Je od francouzské firmy Institut Technologie FCBA, která se postarala o to, aby rostlin do prodeje po celé Evropě bylo dost.

Nyní již můžeme s klidem potvrdit, že AZURA je první spolehlivě odolná odrůda blahovičníku pro zónu 6 a vyšší. Nese skvostně ocelově modrozelené, neopadavé, okrouhlé listy na stříbřitě ojíněných, vzpřímených větvích. Listy produkují vonnou silici nejenom při rozemnutí, ale za teplého počasí se rozvoní i ve svém okolí. Svítivě modrostříbrná barva listů se bude vyjímat mezi jakoukoli zelení a před jakýmkoli materiálem – dřevěným plotem, kamennou zídkou i cihlovou zdí – a v zimě, kdy se část chlorofylu, zeleného barviva, z listů vytrácí, nabývá modrá barva na intenzitě. Tradičně se vonné silici v listech přisuzuje schopnost odpuzovat bodavý hmyz, ale museli byste mít celou alej, abyste odehnali komáry v lokalitách jejich bašt, takže na komáry doporučuji sítě do oken a eukalyptus na krásu😊.

Ohledně velikosti stromové AZURY je fér říct, že se pohybujeme v dosud málo probádaných vodách. Všechny dosavadní údaje o růstu blahovičníku Gunnova v chladnějším klimatu střední a severní Evropy totiž vycházejí z rostlin, které každou zimu namrzaly a ztrácely část nadzemní hmoty. Pokud ale mráz přestane být limitujícím faktorem, což se u této odrůdy zatím potvrzuje, dává smysl očekávat zcela jiný scénář. Zdravé, dobře zakořeněné stromy rostou velmi rychle, běžně kolem jednoho metru za rok, a není důvod se domnívat, že by se jejich výška měla zastavit na dosud uváděných hodnotách kolem čtyř až pěti metrů. Má‑li botanický druh kapacitu dorůst kolem deseti metrů, není důvod předpokládat, že by stromová AZURA musela zůstat výrazně menší.

Stromová forma nabídne dříve než keře atraktivní vícebarevnou kresbu kmene, připomínající platany, jen jemnější. Zároveň vytváří neopadavou masu listů ve vyšší výšce s pochozí korunou, takže může fungovat i jako přirozená clona k odclonění oken okolních domů. V prvních třech letech vyžaduje pevný zavětrovací úvaz, aby dobře zakořenila, a nesnáší trávník nad kořenovým prostorem. Její velikost lze snadno upravovat řezem – jarní řez po mrazech udrží korunu kompaktní a hustou, naopak ponechání bez zásahu jí umožní růst volněji a časem nabídne bohatou, středně velkou korunu. Záleží jen na vás, kolik prostoru jí dáte a jaký příběh s ní chcete psát.

Blahovičník miluje plné slunce, ale poroste skoro všude. Má rád vlhko, ale jakmile zakoření, zvládá i letní sucha. Není ani příliš náročný na půdu, přesto ideální zem je mírně kyselá a živná, nepodmáčená, ale která v zimě úplně nevyschne – nemá rád suché holomrazy. Většinou stačí jednou za měsíc zkontrolovat půdu a dopřát mu jednu až dvě konve vody podle velikosti rostliny. Pěstujte jej raději bohatě zamulčovaný. Hnojení není nutné a jeho přemíra může vést k příliš bujnému a prutovitému růstu. Konečná mrazuvzdornost ještě nebyla vyzkoušena ve všech podmínkách, ale ověřená je -20 °C a předpoklad je min. do -23 °C. Ale jste‑li z chladnější oblasti, nenechte se odradit a prostě to zkuste – kdo ví, třeba právě vy zažijete jako první nadšení z objevu něčeho nového 😊.

Poslední revize 11-10-2019; 22-01-2026

Cedr atlaský je statný, dlouhověký jehličnan s výrazně proměnlivým vzhledem v průběhu života. V dospělosti dorůstá výšky kolem 20 až 30 metrů a vytváří širokou, rozložitou korunu o průměru zhruba 10 až 15 metrů. V mládí je koruna pravidelná, úzce kuželovitá s nápadným terminálním výhonem a s věkem se postupně rozvolňuje, zplošťuje a získává širší, často malebně nepravidelný tvar. Kosterní větve vyrůstají v patrech a nesou jemnější, vodorovně až mírně převisle uspořádané postranní větévky, jež se mohou trošku ohýbat, což stromu dodává lehčí a vzdušnější výraz než u cedru libanonského. Jehlice jsou tuhé, čtyřhranné, dlouhé obvykle 2 až 3 cm, uspořádané ve svazečcích na zkrácených výhonech, jednotlivě pak na dlouhých letorostech. Jejich barva je jedním z nejproměnlivějších znaků druhu – od sytě zelené přes šedozelenou až po výrazně modravé odstíny, přičemž intenzita zbarvení se může lišit nejen mezi jednotlivými populacemi, ale i mezi semenáči pocházejícími z téhož stromu. Právě tato variabilita se stala základem pro výběr a šlechtění okrasných forem. Samčí i samičí šištice se objevují na jednom stromě, vzpřímené šišky dozrávají během dvou až tří let a po rozpadu uvolňují okřídlená semena. 

Celkově působí cedr atlaský robustně, ale nikoli těžkopádně – jeho morfologie spojuje sílu horského stromu s jemností detailu, která se naplno projeví až při bližším pohledu. Právě tato vyváženost mu umožňuje uplatnění v různě pojatých prostorech, od rozlehlých parků až po překvapivě komorní zahrady. Je častou součástí i japonských zahrad. V jižní Evropě, zejména v Itálii, se s ním zachází s lehkostí, která by u nás možná působila troufale. Spodní větve se mu často vyřezávají do výšky až tří metrů a koruna se nechává volně rozprostřít nad prostorem pod ní. Vzniká tak strom, pod kterým se dá projít, posedět, nadechnout i zaparkovat, a který v letních vedrech funguje jako přirozený slunečník – stíní, ale netíží, chladí, aniž by uzavíral prostor nebo bral místu světlo.

Cedr atlaský je strom, který se o sebe tak nějak postará sám, pokud mu dáte správné místo. Nejlépe prospívá na plně osluněných stanovištích, kde může koruna rovnoměrně vyzrávat a jehlice si udržují typické zbarvení. Vyhovují mu propustné, spíše sušší půdy, chudší na živiny, zatímco těžké a dlouhodobě zamokřené půdy snáší špatně. Po zakořenění je dobře odolný i vůči déle trvajícímu suchu a běžně si vystačí bez zálivky. Mrazuvzdornost dospělých stromů se většinou udává kolem −25 °C; mladé stromky však mohou v prvních letech citlivě reagovat na holomrazy a prudké teplotní výkyvy, zatímco starší jedinci s vyzrálým dřevem dobře snášejí i krátkodobé poklesy teplot až k −27 °C.

Poslední revize 17-01-2026

Kalina vonná je středně velký, vzpřímený keř s volným, lehce průsvitným habitem, který vynikne zejména v zimním období, kdy se jeho větve rýsují proti šedému nebi. Dorůstá obvykle dvou až tří metrů, přičemž starší rostliny získávají jemně obloukovité větvení a přirozenou eleganci, která působí nenuceně i v době, kdy nekvete. U starších větví získává kůra teplé medově oranžovo‑hnědé odstíny a lehce se odlupuje, což je obzvlášť pěkné v zimě. Opadavé listy jsou široce vejčité, na jaře svěže zelené, v létě syté a na podzim se často barví do odstínů červené a purpurové.

Květní poupata se zakládají už v létě a přezimují na koncích větví, aby s prvními bezmrazými dny pozdní zimy rozkvetla. Květy jsou úzce trubkovité a uspořádané v drobných, volných chocholících, které se při rozvíjení mění z růžových poupat na téměř bílé květy s jemným růžovým nádechem. Její vůně je překvapivě intenzivní – sladká, lehce kořenitá, s tóny mandlí a vanilky – a v bezlistém období se šíří kolem keře jako nedočkavé vítání jara. V teplejších dnech dokáže provonět celé zákoutí zahrady, zatímco v mrazivých ránech se drží blízko větví a člověk ji vnímá nejlépe při krátkém zastavení.

Kalina vonná patří k nejspolehlivějším zimním keřům a nevyžaduje žádné zvláštní zacházení. Nejlépe prospívá na slunném až polostinném místě, v živné, mírně vlhké půdě, která v létě zcela nevysychá. Dobře snáší i těžší zeminy a běžné zahradní podmínky, takže se hodí do většiny zahrad bez nutnosti úprav půdního profilu. Řez nevyžaduje, ale můžete ji udržovat čistší a kompaktnější jarním řezem hned po odkvětu, aby si keř stihl založit poupata na další zimu. Je mrazuvzdorná zhruba do –34 °C a vhodná i pro pěstování ve větších venkovních nádobách.

Poslední revize 31-12-2025

Rozrazil Georgia Blue vás nadchne hlavně díky časnému a překvapivě intenzivnímu kvetení už na přelomu zimy a jara, tedy v době, kdy zahrada teprve váhá, zda se probudit. Nízké, plazivé výhony se rychle rozrůstají do stran a vytvářejí souvislý koberec drobných, sytě modrých květů s jemným světlým okem uprostřed. Pomůže vám v představivosti, když řeknu, že je velmi podobný českému rezekvítku, kterému se lidově říkalo bouřka? Podle pověry, že jeho utržení může přivolat déšť nebo bouři – jak často jsme to jako děti zkoušeli 😊!

Po odkvětu oceníte jeho velmi elegantní listy – jsou drobné, úzce kopinaté a při okrajích mají několik nápadných zářezů. Mladé jsou nápadně mahagonové, dozrávají do středně zelené a jsou vysoce lesklé. Kultivar byl nalezen koncem 20. století v oblasti dnešní Gruzie a do zahradnické kultury jej uvedl britský botanik a cestovatel Roy Lancaster, který jej pojmenoval podle místa nálezu (Georgia = anglicky Gruzie). Ve srovnání s botanickým druhem je ‘Georgia Blue’ nižší, hustší a bohatěji kvetoucí, což z ní učinilo jednu z nejoblíbenějších půdopokryvných odrůd rozrazilu. 

V zahradě se Georgia Blue uplatní jako propojení různých typů rostlin nebo větších zahradních celků. Skvěle funguje pod listnatými keři, které ho v létě lehce přistíní, na okrajích záhonů, kde nebude příliš sucho, mezi kameny nebo podél cest, kde vytvoří klidnou, ale živou modrou linku. Je jako skromný pomocník i na místech, která nejsou úplně na očích, a přesto se tam v době květu rádi vydáte obdivovat jeho pěknou modř. Jarním cibulovinám dodá kvetoucí podrost a po jejich odkvětu je nechá nenápadně zmizet ve svém porostu. Dobře si rozumí i s kapradinami, dlužichami nebo stínomilnými trávami, kde jeho nízký, klidný růst vyvažuje vyšší a výraznější tvary.

Rozrazil stinný patří k nenáročným a spolehlivým trvalkám, které se v zahradě rychle zabydlí a dlouhodobě fungují bez zvláštní péče. Nejlépe se mu daří v humózní, mírně vlhké půdě, ideálně na stanovištích s polostínem, kde není vystaven dlouhodobému suchu ani úpalu. Jakmile zakoření (během první sezóny), snese i kratší období sucha a nevyžaduje pravidelné hnojení ani časté zásahy. Přesto pro nejhezčí vzhled doporučuji po odkvětu ostříhat jako sekačkou na trávu, nádherně zhoustne a nabídne souvislý koberec svěžího a zdravého olistění. Je plně mrazuvzdorný do cca -34 °C a nevyžaduje zimní ochranu. 

Poslední revize 26-12-2025