Fotky

To jsem zas tak jednou bloumal o blbostech, třídil fotky z loňska, čučel z okna na stromy za oknem a myšlenky mě zavedly na téma strom – jak ho kdo vidí. Můj poťouchlý mozek začal vymýšlet scénáře pro různé lidi různých profesí a světonázorů a docela jsem se bavil 😊

Co byste řekli, že si o stromu myslí třeba… řezník? Pro něj je to sakramentsky podezřelý objekt. Je to velké, je to silné, ale žádné maso, žádné kosti, co by se daly naporcovat, umlít a prodat. Prostě tu jen zabírá místo. Možná i překáží.

Co takový developer? Ten strom miluje. Opravdu. Miluje ho natolik, že by ho nejraději viděl přesazený někam úplně jinam — tam, odkud by na něj mohl koukat s takovou láskou jako na tchýni, která se po několikadenní návštěvě konečně vytrácí do dáli. Tedy naprosto mimo šachovnici svého projektu, kam na něj nedosáhne odbor životního prostředí. Protože on potřebuje hlavně parkovací místa.

Pro dítě je strom je drak. Strom je loď. Strom je… super schovka! Hlavně ať má dobré větve, po kterých se dá lézt a zmizet pánům rodičům z dohledu do husté koruny. A to proto, aby pak jako Popelka házelo šišky po všech dole a křičelo: „Neslezu! Polez ty nahoru!“

Botanik: „Hmm, je to ale ošemetná záležitost. Tady ty cévky v listu naprosto neodpovídají typickému vzoru, jak jej popsal Carl Linné roku 1753. Jsem tedy blázen já, nebo on?“ láme si nad tím hlavu a připouští myšlenku, že bude nutné požádat o grant na nový výzkum toho listu.

Hasič má jasno hned – strom je problém vždycky, když se válí přes cestu. Zároveň je to ale i příležitost dokázat své hrdinství, když se svaly jak žula z jeho koruny snese zaběhnuté koťátko. Ale pozor – teď nenatáčet. Koťátko se totiž rozhodlo hrdinství neocenit a do žulových svalů zatnulo své vystrašené drápky tak silně, že hasič vydal zvuk, který by člověk čekal spíš u operní pěvkyně než u zásahu.

Influencerka. „Pardón, cože?“ (miliarda ikonek, emotikonů, podivných písmen, co nikdo nechápe a zkratek zakončených WTF)

A úplně nakonec jsme tu my. A vy taky, tak se moc nesmějte. Když tohle čtete, z valné většiny sdílíte stejnou diagnózu jako já, takže ti řezníci, hasiči i developeři se zas můžou chechtat nám 😊

Pro nás je strom NÁDHERA. Mladý kousek je plný našeho těšení, očekávání a víry, že z něj jednou bude statný a krásný strom. Zasadíme ho, chodíme kolem něj často a sledujeme, jak roste. Proběhne pár let, zvykneme si na něj a na čas ho pustíme z dohledu. Jenže pak ho v nestřeženém okamžiku naší slabosti zahlédneme z jiného úhlu a v jiném světle – a prostoupí nás blaženost a láska. A uvědomíme si, jak jsme rádi, že jsme ho kdysi zasadili.

Strom je totiž pilířem, kotvou zahrady. Je rámcem našeho vlastního životního příběhu. A tak si ho i vybíráme. Někdy jdeme po praktických stránkách, hledáme užitek i správný rozměr. Jindy hledíme na jeho budoucí siluetu a představujeme si, jak v zahradě – bez pohybu a bez hudby – tančí. Rozplýváme se nad jeho dechberoucími květy a vůní, zkoumáme rozličné tvary a barvy jeho listů.

Někdy ho vidíme hned, jako při lásce na první pohled. Jindy ho musíme spatřit v té správné kompozici – nad střechou školy svatého Edwarda v Oxfordu, mezi kamennými lucernami ve vlhkém oparu zahrady Kenroku en v Kanazawě, mezi kmeny Redwood National and State Parks v Kalifornii, se zadrženým dechem a spadlou čelistí v madagaskarské Morondavě, na ostrově Yakushima, kde ještě dnes narazíte na stín princezny Mononoke, či v libanonském Bšarré, kde zbylo jen pár posledních velikánů jako memento lidské chamtivosti – když se dřevo těžilo tak bezhlavě, až téměř žádné nezbylo.

Máme pro vás stromy. Krásné. Rok od roku hezčí a zajímavější. Tady je kolekce toho nejzajímavějšího, co jsme na blížící se jaro stihli ve školkách vyfotit — už si je můžete prohlížet a objednávat. Mám z toho obrovskou radost, protože se povedlo sestavit tak pestrou nabídku textur, tvarů, barev a květů, až oči přecházejí. Jsme přesvědčeni, že si vybere každý. Stromy nejsou levná položka, ale je dobré na ně pohlížet jako na investici do toho nejdůležitějšího v zahradě: do základů. Prohlížejte, přemýšlejte, plánujte a vybírejte. U těch speciálnějších je zásoba poněkud omezená. Pokud by se zanedlouho přestaly na e-shopu zobrazovat, znamená to, že se vyprodaly. Ale nezoufejte — napište nám a zjistíme, jestli u pěstitele dokážeme sehnat pár navíc. 😉

Nakonec jen trocha odborné hantýrky – strom je dřevina s tzv. centrálním terminálem: středem vede jeden kmen, tedy nikoli více terminálů, ani mnoho větví od země, to by byl keř. A může být buď v alejové formě s podchozí výškou: holý kmen o výšce cca 2 m a poté nasazená koruna. Nebo, pokud má větve již od země jako většina jehličnanů, říká se mu zavětvený. Podobná forma v mládí, kdy jsou postranní větve ještě krátké, se nazývá vřeteno. To všechno jsou výrazy, které můžete v katalogu potkat, ale obecně platí, že pokud je uvedeno strom, má holý kmen až nad hlavu člověka a pak korunu.

U takzvaných vícekmenů to není úplně černobílé. Botanika by je často zařadila spíš ke keřům, ale v zahradnické praxi se běžně mluví i o vícekmenných stromech. Záleží hlavně na formě a celkovém dojmu. Pokud má dřevina kmenů hodně a rozkládá se spíš do šířky, mluví se o vícekmenném keři. Když jsou ale kmeny jen tři nebo čtyři, vzpřímené a čitelné, většina lidí je vnímá jako vícekmenný strom. Tyhle formy si necháme na jindy — jsou samy o sobě tak krásné a v zahradě důležité, že si zaslouží vlastní prostor 😊

Při svých cestách po světě mě vždycky zajímají dvě věci: rozdíly a shody. Tedy co mají jinde jiného a jinak – a naopak v čem jsou nám podobní až stejní 😊 Tahle dvojjedinost mě strašně baví. Nacházím v ní uspokojení, protože se dozvím spoustu nového, podívám se na doposud nevídané, a zároveň si uvědomím, že všichni pocházíme ze stejného zrna.

Pamatuju si, když mi bylo tuším dvaadvacet, poprvé jsem se vydal do Kanady. Byl jsem nezkušenej cucák a tohle byla moje první cesta v životě takhle daleko. Dokážete si asi představit moje nadšení, když mi kanadští hostitelé druhý den nabídli jako průvodkyni jejich kamarádku – Češku, bývalou emigrantku z ČSSR. Bylo jí asi o třicet let víc než mně, byla světem protřelá a měla za sebou hodně životních peripetií. Takže bylo o čem si povídat.

Vyjevil jsem jí mé tehdejší trápení o smysluplnosti světa – oplývající typickou mladickou naivitou a vírou ve výlučně slunné zítřky. Realita života už totiž začala dorážet na můj idealismus a klepala na mě dost zostra. Přiznal jsem se jí, že jsem se na tuhle cestu přes půl zeměkoule strašně těšil, protože jsem očekával úplně jiný svět. Vysvobození. Naději. Nebo aspoň nějaký zásadní zlom. 

Pozorně si prohlížela mojí hasnoucí tvář a zjistila, že se to asi nestalo 😄 A tenkrát řekla větu, kterou jsem si zapamatoval na celý život: „A cos čekal? Že budeme zelení a budeme mít anténky?“  Chcete pravdu? Ano, čekal ... A jí se podařilo, v kontrastu se svou vysokou inteligencí, mě utřít tak hospodsky, že jsem okamžitě pochopil, co mi chce říct: všichni jsme v základu stejní – jen jsme obklopení jiným prostředím a zvyky. A zkoumání toho jsem si od té doby dokázal užívat při každé své cestě. Všude je něco krásného, jiného, a stojí za to si to prohlédnout. Stejně jako si uvědomit, co máme sami doma.

Naše kolegyně se začátkem roku odstěhovala do Norska. Přejeme jí, ať se jí tam líbí a víte, co jí závidím? Že uvidí na vlastní oči polární záři. Ale závidím jí to jen chvilku 😊 Protože hned pak si uvědomím, že ona neuvidí naše překrásně vybarvené středoevropské soumraky. Věděli jste, že u nás Slunce zapadá svižněji, jeho paprsky se při cestě atmosférou „otírají“ o prach, vlhkost a teplo – takže se barvy rozvinou do ohnivého divadla? Zatímco v severských zemích se Slunce jen líně klouže při obzoru v chladném, čistém vzduchu, takže soumrak je dlouhý, ale postrádá tu bohatou barevnost.

A podobné je to i s vegetací. Když jedeme na dovolenou do teplých krajin, okamžitě nám učaruje tamní flóra – tak jiná a krásná. Dlouho jsem jižanům záviděl palmy, banánovníky, stromové kapradiny a podobné exoty. Jenže když jsem tam přijel podruhé nebo potřetí, zjistil jsem, že sice mají palmy, stromové kapradiny a banánovníky… jenže furt dokola. O moc víc toho nebylo.

A jak poznávám a popisuju další a další nové druhy rostlin pěstovatelných u nás, zjišťuju, jak úžasně bohatá je – nebo přinejmenším může být – naše vlastní diverzita díky mírnému klimatu. Kromě našich typických domácích druhů si totiž můžeme „vypůjčit“ spoustu rostlin z okrajů subtropů i ze severských zemí. Stále máme dostatečné podmínky pro to, aby se jim u nás dařilo. Vždyť jen na našem webu už máme přes 5000 druhů a to je určitě jen zlomek.

A tomuto hledání těch okrajových se věnuju už přes dvacet let – a je to práce nádherná. I přes svůj věk si často ještě teď připadám jak malej kluk, když objevím další rostlinu schopnou u nás spokojeně růst a obohatit svou krásou naše zahrady.

Rozumíte mi?

Proto když k nám přijdete a uvidíte náš sortiment, cítíte se jak v jiném světě. Světě, který vám už jedenadvacátý rok moc rád nabízím v našem zahradnictví. A věřím, že i vy objevíte tu krásu i v méně nápadných kytičkách a keřích, které svou jinakostí přesně padnou mezi ty známější – a tak ozvláštní a pozvednou celou zahradní kompozici na jinou úroveň.

Pojďte se mnou pár z nich prozkoumat, chcete? 😊

Každý vám něco přeje, píše a posílá, co? Ale kde jsou dárky?? 🎁 Aha, už byly – před týdnem. Tak to jsem asi prošvih 😁. Ale já tu pro vás ještě jeden mám. A pořádnej!

Loni v létě jsme se vydali do italské Verbanie natočit podstatnou část našeho nejdůležitějšího videa o signaturní rostlině našeho sortimentu – magnólii velkokvěté. Byl to zážitek a jestli jste video viděli, možná jste to z něj cítili. Verbania je lázeňské městečko v severní části země, vystavěné na břehu druhého největšího italského jezera Lago Maggiore, které je tak dlouhé, že svým severním koncem zasahuje až do Švýcarska.

A právě tady se nachází botanická zahrada Giardini Botanici di Villa Taranto. „Giardini“ je v italštině množné číslo – a není divu. Nejde o jednu zahradu, ale o rozsáhlý komplex různých stylů a světů. Založil ji ve 30. letech 20. století skotský kapitán Neil McEacharn a dnes patří k nejkrásnějším zahradním komplexům v Itálii i k nejuznávanějším sbírkám Evropy, zahrnujícím tisíce rostlin včetně těch vzácných z celého světa.

To všechno si přečtete v průvodci. Ale teprve když vkročíte za bránu a minete sice nutnou, ale stylem poněkud rušivou restauraci hned u vchodu, pochopíte, kam jste se to dostali. Zahrada působí, jako by ji tvořil někdo, kdo rostlinám opravdu rozuměl a zároveň je miloval – a to je na každém metru cítit. Tak to pojďme vzít pěkně popořádku a od podlahy (ne od Přemka). 

Fascinující historie s vášní

Neil Boyd McEacharn byl Skot, který měl dvě věci v neobvyklé míře: peníze a posedlost rostlinami. Pocházel z bohaté rodiny vlastnící lodní společnosti i doly, ale směr jeho života mu určila neviditelná sudička už v dětství, když poprvé navštívil s rodiči Itálii a ona mu do ucha šeptla „Ragazzo mio, qui un giorno troverai il tuo sogno e la tua casa.“ Představte si osmiletého kluka ze studeného Skotska, jak stojí s pusou dokořán a zírá na krajinu zalitou horkým italským sluncem – přesně tak vypadal Neil, když se do toho místa zamiloval. Tehdy se v něm poprvé zrodila myšlenka na zahradu, která by spojila botanickou vzácnost s krásou krajiny.

Jenže takové sny potřebují čas. Upřímně – hodně času. Až když mu bylo šestačtyřicet, narazil ve vlaku Orient Express (cítíte ten závan historie a exotiky zároveň?) na inzerát nabízející vilu u Lago Maggiore. Náhoda…? Neváhal. Koupil ji, přejmenoval na Villa Taranto a pustil se do projektu, který mu zabral téměř celé desetiletí.

Mezi lety 1931 a 1940 nechal McEacharn přetvořit celý pozemek: vykácel tisíce stromů, modeloval terén, vybudoval vodní systém o délce několika kilometrů a shromáždil rostliny z celého světa. Takhle napsané to vypadá suše a snadno, ale dokážete si to OPRAVDU představit? Ve skutečnosti to byla monumentální operace, při níž se původní krajina proměnila v něco, co v Itálii do té doby neexistovalo. Každý nový záhon byl jako kapitola románu, každý importovaný strom jako postava s vlastním příběhem.

McEacharn osobně dohlížel na výsadby, psal si poznámky o tom, jak se rostliny chovají v místním klimatu, a nechal budovat jezírka, vodní schodiště a dlouhé aleje, které měly vést návštěvníka přesně tak, jak si to vysnil. Do projektu vložil celé své jmění (a to byl Skot!), a protože měl krom prostředků i trpělivost, mohl si dovolit luxus, o kterém většina zahradníků jen sní: když se mu něco nelíbilo, nechal to předělat. A když se mu líbilo, nechal to rozšířit.

Vždycky přijde nějaký zlom

Když vypukla válka, musel Itálii opustit – a to je moment, kdy by se jinému člověku zlomilo srdce. On ale udělal něco nečekaného: zahradu daroval státu, aby přežila i bez něj. Po válce se vrátil, prošel branou a našel ji živou, rostoucí, krásnější než kdy dřív. Naštěstí stát moc dobře věděl, že McEacharn je tím nejlepším, kdo by se o ni mohl dál starat, tak mu umožnili se do ní vrátit a pečovat o ni až do své smrti. Otevřel ji veřejnosti a zbytek života strávil mezi svými stromy, jako by se procházel vlastním snem, který se stal skutečností.

Dnes jsou Giardini Botanici di Villa Taranto považovány za jednu z nejkrásnějších zahrad v Evropě a působí přesně tak, jak si to McEacharn vysnil: jako místo, kde se botanika mění v zážitek a kde se člověk na chvíli ocitne v příběhu s opravdovým happy-endem. Živý důkaz toho, co dokáže člověk, který má nejen prostředky, ale i sen, za kterým jde, odvahu jej uskutečnit, a hlavně celoživotní lásku k rostlinám.

Můj závěr?

Návštěva byl skutečný zážitek. Nečekaná diverzita druhů, rostliny v bezvadné formě, opečované, doplňované o popisky, a všude, kde třeba, byly závlahy – které jsme v tom horku i my moc rádi využili se sundaným tričkem a botami 😊Tak to pojďte projít se mnou a připravte se na tůru - je to do kopce 👣. Anebo víte co? Jeďte se tam podívat a tyhle fotky berte jen jako pozvánku - děje se tam něco po celý rok, však uvidíte sami! 

Giardini Botanici di Villa Taranto - oficiální web